Káthmándú je hlavní a největší město Nepálu. Nachází se v údolí Káthmándú v zóně Bágmatí. Žije zde okolo 2 milionů obyvatel, hlavním jazykem je nepálština a relativně velké množství vzdělanější vrstvy mluví i anglicky.
Nachází se zde mnoho hinduistických a buddhistických chrámů. Historický střed města je okolo náměstí Durbar Square, které je zapsáno v seznamu světového dědictví UNESCO.
Celý Nepál leží ve velmi výhodné poloze. Z jedné strany je sousedem s Indií a z druhé strany s Čínou. V historii tedy hrálo Údolí Káthmándú úlohu důležitého obchodního centra na cestě spojující tyto dvě země. Zároveň však uzavřenost mezi horskými masívy dokázala tuto oblast uchránit před cizími vlivy, tudíž je její kultura plně zachovaná.
Káthmándská kotlina se rozkládá 1300 m n. m. pod himalájskými vrcholky. Je pozůstatkem horského jezera, z nějž téměř před 10 000 lety vytekla voda jižní soutěskou Čóbar. Geologové se domnívají, že odtok byl způsoben zemětřesením, ale hluboce věřící obyvatelstvo si jev vykládá po svém. Denně můžeme být oslněni pannenskou krásou krajiny a kulturním svérázem údolí, které zaujímá cca 656 km2.
Káthmándská kotlina je nejstarší osídlená oblast v Nepálu. Obydlená je již po staletí, první zmínky sahají až do období neolitu, kdy kotlina byla již úrodná. Archeologické nálezy potvrdily, že v těchto dobách v Káthmándské kotlině existovala nejvyspělejší civilizace himalájského regionu. Bylo zde rozvinuto jak zemědělství tak městská kultura. Objeveny byly hlavně nástroje k obdělávání půdy jako jsou například pluhy a rýče.
Choval se převážně skot a buvoli, přičemž tato zvířata lidé nevyužívali k orbě ani jako zápřahů dvoukolových kár. Na vysoké úrovni byla také řemesla, obyvatelé vynikali ve zpracování kovů, tkalcovství (vlněné pokrývky), dřevořezbě a hrnčířství. Z tmavé hlíny se na hrnčířském kruhu vyráběla zdobená keramika, hlína byla také vhodná pro vypalování trvanlivých cihel. Ty se staly osvědčeným stavebním materiálem (mimo dřevo či kámen).
Je známo, že nejstarší obyvatelé údolí již před počátkem našeho letopočtu uctívali indická božstva (Višnu, Šivu a některá ženská božstva). Ale stopy vlastních náboženských kultů a představ jsou dodnes patrné v nepálském buddhismu
a hinduismu. Šlo hlavně o obřady, které měly zaručit úrodnou půdu a ochranu sklizně před silami přírody. Ty si lidé představovali buď jako hodné duchy nebo zlé démony, kterým vypravovali náboženské obětní či usmiřující obřady (oběti byly pravděpodobně i lidské). Obyvatelé této kotliny vedli také dlouhé pohřební rituály spojené s kremací. Chtěli zabránit převtělení zemřelého do podoby zlého ducha, který by pak dlouho sužoval okolí. Také dbali na to, aby lidé umírali pokud možno uvnitř domů.
V údolí Káthmándú se nachází celosvětově proslulých 7 skupin památek, staveb a zahrad, které jsou ukázkou nepálské architektury. Za vlády Liččhaviů byly rozkazy vydávány ze tří paláců – Managrha, Kailásakutabhavana a Bhadrádivásabhavana. Managrha by snad měl být dnešním Mangalbázár v Pátanu, ale není to jisté. Čínské prameny z období krále Naréndradévy se zmiňují o Kailásakutabhavana jako o velkolepé mnohaposchoďové stavbě, ve které mohli být tisíce lidí. V rotích nádvoří byly čtyři pavilony, které chránily krásné skulptury zdobené perlami a drahými kameny. Trůn měl podobu lva, byl zdoben též perlami, klenoty z křišťálu a perleti, korálů a jantaru. Doloženo je také, že král měl na sobě náušnice ze zlata a jadeitu. Středem sálu se táhl koberec z květin. Palác měl zřejmě i vodárnu, ta byla sedmiposchoďová, měla měděnou střechu a stála uprostřed dvora. Zdobily ji balustrády, sloupy a chodby pokryté mozaikou z drahokamů. U základů věže se z hrdel zlatých lvů chrlila voda. Dále je zmíněn zlatý krokodýl, z jehož chřtánu se valil vodotrysk.